mezilidské vztahy

Naše domy byly postaveny v roce 1957 a od té doby zde bydlelo 12 rodin, které žily soudržně, problémy řešily společně a dvůr užívaly jako by byl jejich vlastní, přestože vlastníkem byly nejdříve Branecké železárny. Od roku 1968 si vlastníci byty odkoupili do svého vlastnictví a pozemky převzalo městský národní výbor. Děti byly vedeny tak, aby se chovaly ke všemu jako k vlastnímu. Vrata se řádně zavírala, jeden druhému si pomáhal, nekradlo se, děti si tady společně hrály, na konci prázdnin uspořádaly pro rodiče nějaké tzv. vystoupení u táboráku, prostě žili jsme jako jedna velká rodina. Přišel však rok 1985 a s ním ukončení stavby sousedů rodiny Ch. Ani jejich stavba nás nijak neohrožovala. Materiál a vše pro stavbu se vozilo z Písecké ulice, kde má druhý vchod. Jen jsme se udivovali jak má řešenou garáž, kde a jak z ní bude jezdit. Při nastěhování začaly být problémy. Rodina požadovala od nás přestěhování zahrádky, protože se k nim nemohlo auty dostat. Souhlasili jsme, že zahrádku majitel přemístí a mohou si nechávat přes náš dvůr vyvážet jímku a dovážet uhlí i dřevo. O tom, že zde budou jezdit s osobními auty, nepadlo ani slůvko. Rodina Ch. si však postupně začala kupovat auta. Nejprve jedno, pak druhé, dokonce byla doba, kdy vlastnili 5 osobních aut. Dnes tady běžně stojí 3 auta, a to nejen před jejich dvorkem, ale i u zahrádek, na trávě a kůlen. Nejen, že chodí a jezdí přes zahrádku, ale i často brání i průjezdu ostatním. Taky rozbili a zničili vrata, vratka úmyslně nezavírají, uřezali úkolník….. Stále prohlašují, že si to mohou dovolit, neboť je to obecní. Městský úřad s nimi nehne, dokonce to vypadá jako by jim nadržoval. Přitom mohou chodit jiným vchodem přes Píseckou ulici.